Mezi jedenáctým a dvanáctým stoletím zuřily na pyrenejském poloostrově boje mezi křesťany a maury. Tenkráte stál poblíže řeky Guadalquiviru kdesi mezi Sevillou a Cordobou klášter, který vyplenili maurští nájezdníci a do jeho pobořených trosek se vrátili jen čtyři přeživší mniši. Jeden z nich, bratr Josef, vynikal obzvláštní úctou k Dítěti Ježíši a k Svaté rodině nazaretské. Jednou tento zbožný muž pracoval na zahradě, když se mu zjevilo překrásné dítě a vyzvalo jej k modlitbě. Mnich se začal modlit pozdravení andělské a když dospěl ke slovům: „požehnaný plod života tvého Ježíš“, řeklo dítě: „To jsem já!“ nato zjevení zmizelo. Však bratru Josefovi nemizela vzpomínka na ně. Nesmírně si přál, aby i ostatní spatřili Božské Dítě a rozhodl se tedy vytvořit jeho podobu. Mnoho let se pokoušel vymodelovat z vosku krásnou tvář jíž spatřil a prosil Boha, aby jej zachoval na živu dokud nedokončí svou práci, avšak stále nebyl se svým dílem spokojen. Až jednou, to už byl hodně starý, zjevilo se mu dítě znovu a řeklo: „Přišel jsem, abys mohl dokončit sošku podle mé podoby“. Bratr Josef se hned chopil práce. Okouzlen tím zjevením jako ve snu vnímal, jak jeho ruce samy hnětly měkký vosk a vytvářely tvář, kterou viděl před sebou. Hotové dílo konečně splnilo jeho dlouholetou touhu. Obličej, který vytvořil, se věrně podobal dítěti, jež měl možnost spatřit. Tehdy bratr Josef, naplněn vnitřním štěstím pravil, nyní Pane, konečně mohu opustit tento svět. Pak znaveně složil hlavu do dlaní a už se na tomto světě neprobudil, neboť Božský host jej odvedl do svého království.

Soška Pražského Jezulátka pochází ze Španělska a od počátku šestnáctého století byla vzácným majetkem rodiny Manriques de Lara. Do Čech se dostala roku 1556, když se Doňa Maxmiliána Maria Manriques de Lara provdala za pana Vratislava z Pernštejna a přivezla si ji s sebou do Prahy jako rodinné paladium. Když v roce 1587 provdávala svou dceru za pana Viléma z Rožmberka věnovala jim ji jako svatební dar. Mladá paní Polixena záhy ovdověla a později se provdala za nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic. Když v roce 1628 ovdověla podruhé, rozhodla se svěřit sošku do opatrování karmelitánům, kteří přišli do Prahy o čtyři roky dříve a usadili se při kostele Pany Marie Vítězné na Malé Straně. Převorovi P. Ludvíkovi jí odevzdala se slovy: „V uctivosti mějte tu sošku a dobře se vám povede“.

Soška byla vystavena nejprve v oratoři, kde u ní novici řádu konali pobožnosti a občas byla vnášena do kostela, aby ji mohli uctít také věřící. Záhy se mluvilo o tom, že mnoho lidí si vyprosilo u Ježíška zdraví, které jim nedokázal vrátit žádný felčar ani učený doktor. Tehdy se mu také začalo říkat „Gratiousus Jesulus“ – Milostné Jezulátko.

Bylo to však v době třicetileté války a Praha trpěla nepřátelskými vojsky. V roce 1634 Sasové obsadili Prahu, karmelitáni byli vyhnáni a kostel byl na čas odevzdán Luteránům. Ti sochy neuctívali a tak bylo Jezulátko pohozeno mezi haraburdí za oltářem. V roce 1639 se do Prahy vrátil P. Cyril a Matre Dei, který si vzpomněl na sošku malého Ježíška. Dlouho ji hledal, až ji konečně potlučenou a špinavou nalezl. Očistil jej, postavil na staré místo a mnoho se k němu modlil za záchranu Prahy i celé země. V tom zaslechl hlas: „Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi. Dejte mi mé ruce a já vám dám svůj pokoj“. P. Cyril ustrnul a nejprve nechtěl věřit vlastnímu sluchu, pak se přeci jen odvážil, přistoupil k sošce a když jí sundal modrý plášť, ve kterém byla oděna, zjistil, že Ježíšek skutečně nemá ruce. Po dlouhém jednaní, neboť klášter byl bez peněz, se podařilo P. Cyrilovi zajistit opravu jež je dodnes na sošce patrná. Od té doby byl karmelitánský Ježíšek vystavován k veřejné úctě v kostele. Přibývalo podivuhodných divů, které se staly po modlitbě před soškou. Přibývalo také ctitelů. Jezulátko dostávalo votivní dary. Hrabata Martinicové jež měli Jezulátko ve velké úctě, mu věnovali v letech 1651 a 1655 zlaté korunky, které se žel nedochovaly. Nynější korunky pocházejí z let 1767 a 1820. Návaly poutníků k Ježíškovi byli tak velké, že nestačila kaple vedle vchodu do kostela a tak bylo v polovině osmnáctého století Jezulátko přeneseno na oltář, kde je v křišťálové skříňce zdobené stříbrnými andělíčky dodnes. Karmelitáni šířili úctu k Pražskému Jezulátku do celého světa a když 3. července 1787 museli na rozkaz Josefa II. opustit klášter i kostel, byli jeho správou pověřeni maltézští rytíři od Panny Marie pod řetězem, kteří pobožnostem před Milostným Pražským Jezulátkem vtiskli velkolepý ráz. Do celého světa se rozšířily obrázky a kopie sošky Pražského Jezulátka a v celém světe, zejména v jižní Americe a Polynésii je k tomuto Jezulátku dodnes chována velká úcta. Svědčí o tom i šatečky jež jsou Pražskému Jezulátku po celá staletí přinášeny darem a pocházejí nejen z Evropy ale i Brazílie, Filipín, Číny, Japonska, USA a mnoha dalších koutů světa.